Na dobrém kolektivu a klimatu třídy je potřeba pracovat. Proto jsme na Gymnáziu Rájec-Jestřebí tradičně s našimi nováčky, prvním ročníkem a primou, vyrazili na „adapťák“ na chatu Orientka v Jeseníkách. Tento rok nás přivítali noví majitelé a staronoví instruktoři, takže byl pobyt trochu nový, ale zároveň i trochu tradiční. Hory nám letos ukázaly svou světlejší stránku a pohostily nás krásným slunečným počasím, ve kterém byla radost „adaptovat se“.

Vždy, když přichází něco nového, je těžké odhadnout, jaké to bude. Očekávání našich studentů byla různá, od zcela optimistických: „Na adaptační pobyt jsem se moc těšila. Už od začátku jsem věděla, že budeme skvělý kolektiv, proto jsem z toho neměla žádné obavy.“ až po poněkud skeptická: „Z adapťáku jsem ze začátku měla strach, hlavně teda z toho, co jsem všechno zapomněla doma.“ Nejvíce však bylo pocitů smíšených: „Na adapťák jsem se fakt těšila, ale zároveň jsem se bála. Například toho, že mě lidi ve třídě nebudou brát…“ Vzápětí se ale ukázalo, že obavy tentokrát naplněny nebudou. Autorka poslední citace totiž pokračuje: „Zbytečné obavy, povídám. Jen jsme přijeli k chatě, tak všichni začali pomáhat ostatním a to bylo, musím říct, krásné.“

Program, který nás čekal, byl zajímavý a myslím, že si ho všichni celkem užili. „Moc mě bavilo lezení po stěně, následné seskakování ze stěny, běhání s plnou pusou vody a v obrovských botách, přenášení spolužáků či živé pexeso.“ A třída se postupně stmelovala: „Bylo super, jak jsme se vzájemně povzbuzovali, když se třeba někdo bál.“ „Hodně mě bavilo, jak jsme hráli různé hry, protože šlo vidět, že si umíme pomoct, a hlavně jeden druhému dokážeme věřit.“ A stmelovaly se i třídy mezi sebou navzájem: „Všichni jsme se tak nějak skamarádili a poznali se, což je fajn. Máme kamarády dokonce i v primě.“ Programu se účastnili opravdu všichni: „Učitelé se zapojili i do společných aktivit a předvedli nám svoje schopnosti a odhalili možná i pár svých vlastností.“ Večer pak měli studenti volno, aby se mohli družit i mimo oficiální program. I tento čas jim, zdá se, přinesl zajímavé zážitky: „Poslední večer jsem nesla klukům šitíčko, protože někdo roztrhl polštář a ráno mi bylo řečeno, že to šili asi dvě hodiny“ Nevíme, jak před našimi studenty obstojí časté tvrzení starších generací o nepraktičnosti mladých lidí…

Bohužel, tři dny nejsou mnoho, a nedá se tedy stihnout všechno: „… úplně top strop byl FREEFALL, taky jsem chtěla vyzkoušet úžasně vypadající lanové centrum, ale bohužel na to nezbyl čas. Taky mě zklamalo, že nebyl také očekávaný AIRSOFT a to mě mrzí hodně.“ Důvodem k mírné lítosti byla i absence několika spolužáků: „Mrzí mě, že pár lidí onemocnělo a nemohlo se zúčastnit, ale věřím, že si to vynahradíme.“ Tak příští výlet snad bude i s airsoftem a bez nemocí

Celkově to ale vypadalo, že byli studenti s pobytem spokojení: „Adaptační pobyt jsem si neskutečně užila.“ „No asi už nemůžu říct víc, než že to bylo úplně dokonalý.“ „Společně strávený čas bych nevyměnila za nic…“ Někdo se také rozhodl vyjádřit své pocity bodováním: „Hry: 7/10, sauna: 11/10, spolubydlící: 109/10“. No a nezbývá, než naše ohlédnutí za adapťákem uzavřít pohledem do budoucna: „Jsem ráda, že jsme se začali více poznávat a ty 4 roky budou plné krásných vzpomínek a nových zážitků.“

Mgr. Jan Kovář, třídní vyučující