co vše dnes společenský systém od žáků středoškoláků při studiu vyžaduje, si ve škole občas dovolíme vysadit ze stresujícího tempa „budování kariéry“. Zastavíme se, pohrajeme si, zapomeneme na nejisté perspektivy budoucího života. Ale i tak se něco nového učíme, i tak se o sobě cosi dozvídáme… Ne vše lze spočítat, materializovat, jsou věci, ze kterých budete mít nanejvýš radost, žádné peníze. Jenže taková radost může být nakonec naplňující, očistná a smysluplná.

Níže najdete texty či úryvky z textů žáků z rájeckého gymnázia. Vznikly v lednu v tomto ještě pořád novém roce. Byly psány na papír obyčejnými propiskami či pery. K tomu, aby se dostaly na světlo světa jsme nepotřebovali ani telefony ani počítače. Jejich autory jsou žáci z tercie, druhých ročníků a žáci, kteří letos budou maturovat.

Texty vznikly při výuce češtiny. V době, kdy učitelé bojovali s uzavíráním známek, s byrokracií, která narůstá a narůstá, s obavami a přáními žáků. Texty vznikly v době, kdy i žáci studijně bojovali o to, aby to pro ně dopadlo co nejlépe. Byla by škoda, kdyby tato, byť drobná a školou „dirigovaná“ tvorba, zapadla.

Zde jsou tedy slova vyvolaná slohovým cvičením „jedna věta o zimě“, kdy jde o vlastní prožitek zimy vyjádřený úsporně, nicméně originálně a krásně:

„Málo světla, mnoho tmy, energie nedostatek, celé je to pouze mráz, únava a zmatek.“ (J. A. Jirků)

„Zima mě netěší, vždy se při ní cítím jako zmrzlý kus ledu čekající na Slunce, ale jak je krásná, to je něco jiného – to, jak se sníh po okolí rozpíná, jako kdyby čekal na objetí, a tím mě přesvědčoval, abych se do něj zabalila jako do peřin, to, jak odráží od sebe Slunce svit, nebo to, jak mi sněhu nádech voní, jako svoboda a mír ve mně samotné – to považuji za opravdovou krásu zimy, která mě dojímá a těší.“ (K. Syrová)

„Zima na pohled z okna hezká, ale když vylezeš ven, zahalí tě závěje.“ (V. Štefíková)

„Když začíná sněžit, tak se všichni těšíme na koulování a stavění sněhuláka, ale když sníh není, všichni se těší na jaro a koupání.“ (J. Paulík)

„Prosinec, Vánoce, čas, kdy rodiny jsou pospolu, avšak pán s rodinou zesnulou u štědrovečerního stolu sedí sám, leden, Nový rok, nový začátek – jak s ním všichni budou zacházet, je čistě na nich – únor, Valentýn, lásky čas, dívka, která si myslí, že ji nelze milovat, trápí se zas, zima, tak šťastné období, bohužel jen pro ty, kteří mají štěstí.“ (Z. Zeráková)

„Zima je jako kapr: stačí nám jednou ročně na Vánoce.“ (Š. Ruby)

„Zima je jako temná poezie, ve které se stránky proměňují v ledové verše a mráz proplétá slova bezútěšných myšlenek.“ (S. Křipská)

„Musím se přiznat, že na zimě vidím opravdu něco kouzelného, vidím třpytící se sníh, který probouzí a rozjasňuje tu temnotu zimy, vidím barevná světýlka a pouliční lampy, díky kterým vidím na cestu, cítím sladkou vůni čerstvého pečiva a na náměstí vůni vanilky a oříšku vanoucí od stánku s trdelníkem, vidím vysmáté bezstarostné děti plné energie, které s koulují a sáňkují na svahu u lesa, vidím rodiny, co se shromažďují u kávy a teplého punče, vidím přátele, co vyjíždějí na hory s úmyslem užít si společný čas, vidím zamrzlý rybník, na kterém se děti učí poprvé bruslit a jsou šťastné, že vůbec stojí, a tak se sama sebe ptám, proč zrovna v zimě se cítím nejvíc prázdně?“ (N. Havířová)

„Zima, kterou každý zná pro její chlad, ve mně vždy probudí teplo mého vnitřního dítěte.“ (E. Karandyszewská)

                A následují sonety letošních maturantů, žáků čtvrtého ročníku, rovněž s tematikou zimy:

Chvíle s tebou

Bílým potahem je pokrytý les,

tůňka, stráně i celá ves.

Zpod vrstvy bílého sněhu

nás prosí o něhu.

Barvy jsou jen vzpomínkou,

když procházím tou krajinkou.

Mráz mi ukazuje cestu

skrz tu sněhobílou vestu.

Srdce mi buší

a já už tuším,

kam mé kroky povedou.

Zdálo se mi o tobě,

o krásné bílé paní,

která přijde a zas zmizí.

(S. Stárková)

Vlci

Sníh uvízl za okapy

Slunce svítí jen v mých snech

na zemi vidím stopy tlapy

tolik sněhu po letech

Chtěla jsem už odejít

rampouchy trčící ze střech

z domu nejde vyjít

vlčí cítím dech

Zatopím si břízou

konzervu dojím

ulehnu a spím

rána už nevidím

tělo jen zůstává

chladnu a jaro je tu

(K. Košová)

Křídla

Tam, kde se vine rozcestí,

u rybníka, kde se v létě koupu,

řítím se velkou rychlostí

čelem do telegrafního sloupu.

Vedle mě šumí sivá říčka.

Jsem na saních, oběť okamžiku.

Okamžik předtím, než zavřu víčka,

myslím na kachny na rybníku.

Tam, kde se vine rozcestí,

hrom rozléhá se z mého křiku,

šelest ptáků ve větru zní.

Tam, kde vine rozcestí,

jen zlomená noha, měl jsem kliku.

Led však z mé krve neteskní.

(J. Pernica)